IP adresa je číselný identifikátor zařízení v síti. Umožňuje směrovat datové pakety mezi odesílatelem a příjemcem. Existují dvě hlavní verze: IPv4 a IPv6. IP adresa může být veřejná (viditelná na internetu) nebo privátní (v lokální síti).
Bez IP adresy by se data neměla kam doručit. Každý paket obsahuje zdroj a cíl, podle kterých se směruje.
32bitový formát (např. 203.0.113.42). Adres je omezený počet, proto se běžně používá NAT a sdílení.
128bitový formát (např. 2001:db8::1). Nabízí obrovský adresní prostor a modernější směrování.
Veřejnou IP adresu obvykle dostaneš od poskytovatele internetu (ISP) nebo přes VPN server, kterým proudí tvůj provoz.
• 32bitové adresy (např. 203.0.113.42): ~4,3 miliardy kombinací
• Adresy „dochází“, proto se šetří NATem (více zařízení za jednou veřejnou IP)
• Jednodušší, podporované všude, ale omezený prostor a doplňky (NAT, porty…)
• 128bitové adresy (např. 2001:db8:85a3::8a2e:370:7334): ~340 undecilionů kombinací
• Efektivnější směrování, vestavěné bezpečnostní prvky (IPsec), žádný NAT
• Postupná adopce – moderní poskytovatelé IPv6 nabízejí; mnoho sítí jede dual-stack
Prohlížeč nejprve přeloží název (např. example.com) na IP adresu serveru pomocí systému DNS.
Poté naváže připojení (obvykle TCP + TLS) a odešle HTTP(S) požadavek.
Paket putuje sítí tvého ISP do dalších sítí. Mezi operátory se trasy koordinují protokolem BGP.
Server odpoví a data se vrátí zpět; cesta tam a zpět nemusí být stejná.
Co se děje, když otevřeš web:
Pozn.: Model ISO/OSI (7 vrstev) je skvělý pro výuku a terminologii, ale v praxi se prezentační a relační vrstva samostatně nepoužívají – jejich roli obvykle přebírá aplikace a TLS. Reálný internet běží na zjednodušeném modelu TCP/IP (4 vrstvy).